Vyzkoušeli jsme si gerontooblek

Možnost přesunout se v čase do doby, kdy z nás budou senioři pro nás byla nadmíru zajímavá. V rámci jednoho ze školení jsme měli možnost si 9. května vyzkoušet gerontooblek. Oblek, který pomoci různých závaží a omezení nasimuluje sníženou hybnost a další různé obtíže, která senior denně při pohybu zažívá.

Už jenom obléknout se do něj by bez pomoci kolegyň vůbec nešlo. Závaží na nohy, abychom zažili tíhu oteklých nohou, speciální ortézu, která nás limitovala v ohýbání kolene, závaží na ruce, loketní ortéza, brýle, které simulují běžné oční vady seniora (oba typy zákalů, žluté skvrny, odchlipování sítnice…), límec na krk, sluchátka pro pískání a šum v uších, zátěžová vesta a speciální boty, které člověka nutí posouvat nohy po zemi.

Našim úkolem bylo vyjít schody, dojít na toaletu a položit se na postel. Šlo to neuvěřitelně těžko. Pohyby, které člověk dělá automaticky  najednou nešly.

A ještě nás čekají speciální rukavice. Nejdříve v nich drobně „vrní“, abychom si vyzkoušeli, jaké to je, mít v rukách stařecký třes. Nepříjemné, ale dá se. Nabrat polévku, zvednout skleničku i podepsat se zvládáme. Pak přichází třes, který je typický pro Parkinsonovu chorobu. Silný s nepředvídatelným rytmem a záškuby. Při nabírání polévky z každé lžíce polovinu vyléváme, napít se ze skleničky a nepolít stůl je téměř nemožné a podpis je stěží k přečtení.

Kurz plný zážitků z toho jak vypadáme a jak „nám to nejde“ se chýlí ke konci. Výborná lektorka nás dovádí až na samotný závěr. „Nechte si v sobě doznít pocity“, říká a loučíme se.

Pocity doznívají. Kurz byl úžasný, jeden z nejlepších, zní z úst mnohých. Jenže…. padá na nás tíha. Z toho, jaké to je v těle seniora. Jak moc tělesné neduhy omezují naše klienty. Ve všem. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Jak jim je, když jsou ohnutí a v jejich zorném poli jsou naše nohy a  když se nám chtějí podívat do obličeje, musí se pracně natočit celým tělem? Jak jim je, když se snaží najíst a půlku jídla díky třesu „vybryndají“? Mají sílu a vůli polévku dojíst? Jak jim je, když jim celý den šumí v uších a rozhovor s námi je pro ně trapnou záležitostí, protože každé třetí slovo neslyší? To nám běží hlavou… a mnohé další. My jsme si to v kůži seniora vyzkoušeli jedno dopoledne. Oblek svlékáme a vracíme se do lehkosti našeho věku. My ano. Naši klienti nic vrátit nemohou. Vědí, že je to napořád.

Vždy se snažíme být k našim klientům laskaví, trpěliví, chápat je a přijímat je takové, jací jsou. Potom, co jsme si zkusili být v jejich kůži si mnohem více uvědomujeme, jak moc je toto potřeba.